Každý, kdo pracuje v IT oboru, se jistě již setkal s různými
„geniálními nápady“, od kterých si firma slibovala zlepšení produktivity či
snížení nákladů. Ať už je to zavedení agilních principů, striktní kontrola
práce či zavedení nové a skvělé metodiky, o které si „šéf“ přečetl včera na
internetu. Jsou z toho skutečně tak nadšení i samotní vývojáři? A bude
nový nápad fungovat?
K napsání tohoto článku mě navedly různé programátorské
diskuze, kde si lidé stěžovali na firmu,
kde pracují.
Příklady, které zde uvedu, jsou z reálné praxe. Ať už jsem je zažil jako řadový programátor, či jako šéf týmu.
I když je poptávka po programátorech tak vysoká, že Vás
headhunteři nahánějí i ve chvílích, kdy o to opravdu nestojíte, tak i přes to
je mnoho lidí, kteří se bojí opustit svoje současné zaměstnání.
Čeho se nejčastěji bojíme? Je to samozřejmě nejistota,
kterou si často omlouváme větami jako: „Tady mám své pohodlí, co když to jinde
mít nebudu?“ nebo „I když mě to v práci štve a nebaví, tak mě alespoň
nechávají na pokoji“. Jenže jak dlouho toto člověk může skutečně vydržet?
Jednou ten den přijde, kdy si člověk řekne: „A dost.“.
Takže čím "pomáhají" firmy k tomu, aby nás do takové fáze
dostali?
Příklad 1: Šachové figurky
Setkal jsem se s firmou, která postoj ke svým
programátorům měla následující: „Franta půjde dělat systém ABC a Pepa půjde do
týmu k Honzovi“. Současně s tím se ale nikdo neptal těch lidí, zda o to
stojí. Zda je nová pozice bude bavit. Zda Franta skutečně chce dělat na systému
ABC a zda Pepa vidí Honzu jako dobrého šéfa. A ve chvíli, kdy vznikly první
problémy s odchodem zaměstnanců, tak to šéfové připočítávali naprosto
nesmyslným předpokladům, jako je například plat. Raději se ptejte svých lidí,
zda chtějí být přesunuty tak, jak jste si zaevidovali v excelu.
Příklad 2: Agilní metodiky nás zachrání
Mnoho firem je dnes obětí toho, že se nechaly nalákat na to,
že SCRUM vyřeší všechny jejich problémy s dodávkami či kvalitou.
Pracoval jsem v několika společnostech, kde se pod
pojmem SCRUM mínilo: „Máme standup a k tomu pevný termín a scope.“ Takže
jedeme ve SCRUMu a očekáváme lepší zítřky. Finále je, že se nezmění naprosto
nic. To je jako kdybyste našroubovali na Formuli 1 kolo od traktoru. Bude to skutečně
lepší?
Věřte, že nám programátorům nepřináší naprosto nic Vaše
vize, o kterých už dopředu víme, že nebudou fungovat. Klidně přiznejte, že jedeme čistý
„waterfall“ a raději tomu přizpůsobte zbytek. Není to žádná ostuda, když firma
jede v čistém vodopádu. Ostuda spíš je, když se to firma stydí přiznat.
Pokud Vám business nedovolí mít volný termín či scope, nehrajte si na SCRUM. Programátorům
se uleví.
Příklad 3: Striktní kontrola
Mnoho lidí se domnívá, že čím víc budu kontrolovat své
podřízené, tím budou pracovat efektivněji. Je to ten největší omyl, se kterým
se můžete setkat.
Vzpomínám si na své první zaměstnaní jako programátora.
Dostal jsem se do firmy, která měla pravidlo, že musím každý den odevzdávat
worklog, který měl být co nejdetailnější. Tedy nejlépe každou hodinu sepisovat,
co jsem skutečně udělal.
Jakožto junior, který neměl ani tušení, jak to chodí, tak
jsem se snažil poctivě vyplňovat každou hodinu. Přesně podle skutečnosti. Výsledkem bylo
to, že jsem dostal vynadáno, jak to, že mi chybí 1 hodina a odpracoval jsem jen
7 hodin, místo nařízených osmi.
Poté jsem pochopil, co dělám špatně. Málo v tom worklogu
lžu. Od té chvíle jsem si začal vymýšlet a psát tam vše, co mě jen napadlo, i
když to nebyla pravda. Výsledek se dostavil. Byl jsem pochválen. Tabulka byla
vyplněna a já měl tedy splněno.
Co z toho vyplývá? Jestli chcete, aby Vám programátoři
nelhali, přestaňte je buzerovat něčím, co sami ani nečtete. Zajímá Vás jen
konečný součet hodin, že? OK! Pracoval jsem 8 hodin na systému ABC.
V pozdějších dobách jsem se dostal do jiné firmy jako šéf týmu.
Dostal jsem za úkol, že všichni mí podřízení musí vyplňovat worklog, který
později budu prezentovat. Díky mému poučení z dřívějších dob, jsem zaujal
jasný postoj. Vyplňme jen to nutné minimum, víc stejně nikoho nezajímá. Vás to
nebude obtěžovat, nebudete muset lhát a mě přidělávat starosti. Stejně tím, že řekneme, kolik času
jsme nad danou činností strávili, nijak nezrychlíme naše pracovní nasazení.
Nicméně může to pomoci k pozdějšímu návrhu pracností, což může být výhoda i
pro nás.
Příklad 4: Franta je nejlepší vývojář, takže bude šéf
Toto platí obecně. To, že je někdo nejlepší ve svém oboru,
ještě neznamená, že bude dobrým šéfem.
Za svůj profesní život jsem prošel desítkami pohovorů.
Vzpomínám si, že jsem zažil pohovor s budoucím šéfem, který mě zkoušel z různých
příkladů. Už od první chvíle mi bylo jasné, že práci nepřijmu, nicméně jsem si
řekl, že to alespoň zkusím dokončit. Důvodem byl fakt, že samotný „budoucí šéf“
byl kretén už od pohledu. Arogantní, který se snažil mi dát najevo, že on má
pravdu a já jsem jen blb, co tomu nerozumí. Pohovor skončil tak, že jsme se
spíše pohádali o tom, kdo má pravdu a já domů odcházel s pocitem naprosté
vyčerpanosti. Při představě, že tenhle kretén bude můj šéf, se mi dělalo mdlo. Nabídku
jsem tenkrát sice dostal, ale s upřímným poděkováním jsem odmítl.
Je velice těžké najít schopné šéfy týmů a je ještě těžší
najít takové, kteří mají i odborné znalosti na to, aby byli schopni porozumět
samotným programátorům. Ale než mít odborníka, raději mít šéfa, který na to má
skutečně talent. Stejně jako každý nemá buňky na to, dělat programátora, tak ne
každý může být manažer. Pokud nemám na výber, je lepší mít kouče než mentora.
Pokračování příště….
Žádné komentáře:
Okomentovat